JÓGAPROŽITKU.CZ

Thumbnail Image

Vítejte v blogu JógaProžitku.cz, který je inspirovaný prožitkem, jógou a cestou hlubinné transformace - mých klientů i mně samotné. Předem vám děkuji za pročtení a případné sdílení toho, co vás zaujalo.

Sledujte jógu na Facebooku!



Nejnovější přízpěvky v blogu

Možnosti terapie (3)

Transformační příběhy (1)

Zajímavé (1)

Proč jsem se stala terapeutkou...

2018-09-26 16:43:41 | transformacni |



Pokud nevystudujete psychologii na univerzitě vede vaše cesta k terapiím jen jedním možným způsobem. Vyléčíte se nebo se léčíte z vlastních psychických obtíží. Kvalita vaší terapeutické praxe závisí na tom, jakým způsobem a čím konkrétně jste vy sami prošli. Praxe, kterou jste zakusili na vlastní kůži z vás dělá, stejně jako v jiných oborech, praktického odborníka.

Než přistoupím ke svému příběhu, vysvětlím vám co se v psychice může stát. Základně se psychické problémy dělí na neurózy a psychózy. Projev je v podstatě stejný, rozdíl je v intenzitě. Neurózami trpí každý z nás. Je to náhlá psychická slabost plná emocionálního napětí, která nás na určitý čas ohromí a nutí nás k určitým reakcím. Psychóza dle mé zkušenosti žádné emoce neobsahuje, jedná se o hluboký duševní stav, který dráždí, zveličuje a probouzí všechny možné neurózy. Právě pro to, se psychóza obvykle projevuje jako přehnaný projev neuróz. V psychóze vám vůči vaší reakci chybí nadhled. Jste plně pohlceni tím co se vám děje. V záchvatu psychotické ataky se nemocný může chovat velmi zvláštně a i když si svou zvláštnost uvědomuje, není možné chovat se jinak. Psychotické stavy jsou velmi silné, nepříjemné, často ponižující, nepochopitelné a přehnané. Psychotické záchvaty se mohou v extrému projevovat aktivně, kdy je nemocný nebezpečníý sobě i svému okolí. Nebo pasivně, kdy psychóza zamezuje jakémukoliv projevu. Nemůžete chodit, mluvit, hýbat se...

V létě roku 2012 v mých 22 letech jsem se psychicky zhroutila. Vše přišlo nečekaně. Od raného dětství jsem si žila velmi pohodový život. Vyrostla jsem v krásné milující a ve všem mě podporující rodině, kde pro mě byl vždy dostatek hojnosti, bezpečí, lásky a přátelství. Neprošla jsem si žádnou těžkou nehodou, zraněním, nemocí ani mi nikdo nikdy výrazně neublížil. V kolektivu jsem vždycky patřila mezi ty oblíbené. Neexistovala žádná zevní příčina k tomu, abych psychicky trpěla.

Probíhal běžný prázdninový den. Ráno snídaně, dopoledne bazén, odpoledne poflakování s kamarády a večer se mělo jít pít... Vždycky jsem si svůj život užívala, vnímala ho optimisticky a bezstarostně. Zvláště v tomto období prázdnin.

Toho prázdninového dne mi odpoledne, začalo být nějak divně. Kolem 16 hodiny už jsem byla fakt mimo. Vůbec jsem nechápala co se to se mnou děje. Nikdy předtím jsem nic takového nezažila. Stav se nelepšil. Spíš se zhoršoval a tak jsem šla domů. Nepožila jsem žádný alkohol ani jiné drogy. Kromě cigaret, v té době jsem hodně kouřila.

Když jsem přišla domů, rovnou jsem si šla lehnout do svého pokoje. Paralyzovala mě úzkost, motala se mi hlava, fyzicky mi bylo na zvracení, cítila jsem chvění po celém těle... Byla jsem z toho vystrašená a hodně zmatená.

V posteli jsem téměř okamžitě pocítila potřebu plakat. Přišlo mi to zvláštní, ale pláč jsem zadržovat nechtěla. Mátlo mě hlavně to, že neznám důvod, proč brečím. Pláč se stále zintenzivňoval. Po cca hodině jsem z pláče byla úplně fyzicky vyčerpaná. Ležela jsem v posteli, nemohla jsem pohnout ani prstem u nohy, občas mnou projela křeč celého těla. Jen jsem odevzdaně ležela a plakala a plakala. Mé nitro mě trhalo na kusy. Vše se stalo tak rychle. Nějaká část mě, jako by to celé pozorovala. Nerozuměla jsem tomu! Mé tělo leželo, zmítalo se v občasných křečích a záškubech, nebyla jsem schopná mluvit, chodit, hýbat se... Z mých očí tryskaly slzy a já skutečně nevěděla co se to se mnou děje...


Nemohla jsem pohnout ani prstem u nohy, občas mnou projela křeč celého těla…


V průběhu noci jsem se několikrát po čtyřech doplazila do sprchy. Střídavě jsem na sebe nechávala téct studenou a teplou. Téměř jsem nebyla schopna cítit rozdíl. Pláč neustával. Slzy tryskaly odněkud z hlubiny mě samé. Bylo mi hrozně!

Několikrát jsem vyčerpáním usnula, ale při probuzení jsem začala plakat dřív, než jsem stihla otevřít oči. Měla jsem pocit, že upadám jen do takového mikro spánku. Ta noc byla nekonečná...  Kolem 6 ráno, po cca 13 hodinách nezastavitelného pláče, jsem už zřetelně vnímala, že tohle sama nezvládnu. Rozhodla jsem se počkat, až vstane moje mamka, která v té době již pracovala jako terapeutka. Pláč stále nešel zastavit, myslela jsem, že se zblázním! Jen jsem odevzdaně ležela a čekala v úplné apatii a vyčerpání až uslyším, že v kuchyni někdo šramotí. Když jsem zaslechla vymodlené zvuky ranních ruchů, zjišťovala jsem, že mi nejde vstát. Trvalo to tak půl hodiny možná hodinu, než jsem se skutečně sebrala a došourala do kuchyně. Po cestě jsem se musela držet stěn, byla jsem úplně fyzicky i psychicky vyčerpaná.

Nic mi nedávalo smysl. Nechápala jsem co se semnou děje. Vše o co jsem se dřív opírala, nyní nepředstavovalo žádnou stabilitu. Nezajímalo mě, že venku je krásný den, že má rodina mě miluje, nebo že mám odpoledne domluvenou schůzku. Nezajímalo mě nic! Jen jsem se chtěla zbavit té prožívané hrůzy, která mě doslova okupovala a nešlo jí nijak setřást. Nedokázala jsem nic vysvětlit, pouze jsem prožívala shluk jakých si vnitřních pocitů, které mě doslova drtily za živa. V životě jsem neprošla ničím tak bolestivým a v životě jsem nebyla vyděšenější.


Nedokázala jsem nic vysvětlit, pouze jsem prožívala shluk jakých si vnitřních pocitů, které mě doslova drtily za živa.


Když mě moje máma (terapeutka) viděla okamžitě mě nasměřovala do své pracovny. Všechno šlo stranou, dala mi napít vody s bachovkama a začala terapie. I pro ní to v tu chvíli byl velký šok. V průběhu terapie jsem si rozpomněla na svůj vlastní porod. Bylo to velice zajímavé, jelikož terapeutkou byla moje vlastní máma! Ta která u příběhu mého hlubokého a dávno zapomenutého traumatu byla tenkrát se mnou. Nic jsem o svém porodu nevěděla. Nikdy jsme se na toto téma nebavily. Rozpomněla jsem si na takové detaily, které mi zpětně potvrzovala jako pravdivé. Obě jsme žasly nad absolutní pamětí mého vědomí. Dokonce jsem jí několik záhad okolo mého porodu objasnila.

Tato terapie nás obě velmi sblížila. Do mého porodu bylo uměle zasahováno lékaři. Těsně před porodem jsem se v bříšku otočila a porod probíhal koncem pánevním (po zadečku). Prožívala jsem autentické pocity malého mimika, které vnitřně bojovalo o život. Vnímala jsem co cítím já a co cítí ta maminka, která je všude kolem mě. Její nejistota se do mě promítala a já odmítala opustit bezpečí břišního prostoru. Vše na mě tlačilo a vše mě doslova znásilňovalo k tomu „abych udělala něco, na co jsem v tu danou chvíli, ještě nebyla připravená“. Tento postoj s kterým jsem přicházela na svět, díky uměle vyvolanému porodu, mě velmi silně 22 let ovlivňoval ve vztahu k autoritám. V některých situacích stačil jen mírný tlak, abych se stala bezbrannou a přistoupila na to, co je po mě chtěno. Jeden z takových mírných tlaků, byl spouštěčem i popisované psycho-noci.


Z terapie jsem se dávala dohromady tři dny. Prožívala jsem velký vnitřní šok a vstřebávala prožitky, které mi už navždycky změnily život.


Měla jsem velké štěstí, kdyby moje vlastní máma nebyla terapeutka, pravděpodobně bych skončila na psychiatrii nadopovaná uklidňující chemií. Z terapie jsem se dávala dohromady tři dny. Prožívala jsem velký vnitřní šok a vstřebávala prožitky, které mi už navždycky změnily život.

V průběhu terapie jsem se rozpomněla na prenatál. Bylo to nádherné místo plné nekonečného prostoru, v kterém jsem si jen tak lebedila. Pochopila jsem, že prožitek samádhi není k dispozici jen jogínským mistrům meditace. Je to původně přirozený stav, ze kterého všichni pocházíme, na který si všichni můžeme znovu rozpomenout a do kterého se ve smrti pravděpodobně opět navracíme. Překvapilo mě i to, jak ohromně žensky jsem se v bříšku cítila. Byla jsem si naprosto jistá svou pohlavností.

Život šel dál a já si uvědomovala křehkost svého nitra. Strach mě nutil potlačovat všechny silné emoce. Postupně jsem ztrácela svou původní spontaneitu a stala se ze mě úplně povrchní bytost. I přes všechna opatření, které jsem v sobě samé učinila, se stavy úzkostí, nejistoty, paralýzy a křečí stále vracely. Snažila jsem se jim vyhnout a vyignorovat je. Už jsem nechtěla zažít to, co jsem zažila během psycho-noci.

Změny přicházely postupně a projevovali se na mnoha úrovních. Najednou už jsem nemohla polykat hormonální antikoncepci, nedávalo mi smysl dál chodit do školy a plnit úplně zbytečné úkoly. Po nějaké době jsem přestala pít alkohol, kouřit cigarety a dokonce jsem nemohla mít ani sex. Nešlo to! Když jsem si potáhla z cigarety, bylo mi zle, točila se mi hlava a ztrácela jsem rovnováhu. Po jednom malém pivu jsem měla druhý den takovou kocovinu, jako bych vypila celý sud. V posteli jsem se nedokázala uvolnit a začala říkat NE! Nic z toho v tu dobu nešlo nijak vysvětlit, ani okomentovat! Ničemu jsem nerozuměla a strašně jsem se bála, že se ten stav úplné paralýzy a bezdůvodného nezastavitelného pláče může kdykoliv vrátit...


Hroutila jsem se. Bála se sama sebe a toho, že bych třeba mohla i ublížit...


Rok od psych-noci už jsem věděla, že takhle to dál nejde a že s tím musím něco dělat. Byla jsem po rozchodu. Ten vztah netrval dlouho, ale vyvolával mi silné emoce... Nedokázala jsem se udržet v povrchní bezpečné zóně. Hroutila jsem se. Bála se sama sebe a toho, že bych třeba mohla i ublížit... Z lásky a ze všeho co mělo sílu, mi bylo zle! Nešlo semnou být. Kdybych mohla od sebe utéct, udělala bych to ...

Bylo mi 23, nebyla jsem schopná partnerského vztahu, trpěla jsem paralýzou těla, která se v mnou potlačované formě projevovala jako nervozita, zbrklost a ztuhlost zároveň.

Začala jsem intenzivně studovat a podstupovat hlubinné terapie. Okamžitě jsem se začala nořit do své hloubky. Mé vnitřní samádhi rostlo a sílilo abnormální rychlostí. Dařilo se mi oslabovat emocionální napětí svých neuróz. Na vnitřní paralýzu, terapie sice neměly vliv, ale nevzdávala jsem se. Můj vnitřní motor uzdravit se! byl velmi silný. Psychické stavy mi ničili jeden partnerský vztah za druhým. Postupně jsem se naučila pracovat se svými neurózami tak, že jsem na terapie přestala docházet. Opustila jsem i všechny podpůrné skupiny a meditační kruhy. Potřebovala jsem se stáhnout ze světa do svého nitra a uvědomit si kudy mám jít, abych se uzdravila. Dokonce jsem nemohla ani číst, všechny zevní informace mi připadali zcestné. Osud byl milostivý a v tomto období jsem přišla na půl roku i o práci, abych se mohla plně soustředit jen na své uzdravení.

V tu chvíli mi v mých 25 letech, vstoupil do života očistný vztah. Vztah, který se rozpadl a slepil nejmíň tisíckrát. Vztah, který mě dost drastickým a psychicky náročným průběhem léčil. Vztah, z kterého jsem oba odcházeli v pudu sebezáchovy a zdravého rozumu, ale z kterého odejít nešlo. V tomto vztahu jsme jeden druhému nijak vědomě a zevně neubližovali. Dokonce nedocházelo ani k hádkám, rozuměli jsem si. Veškeré drama se odehrávalo vnitřně a plodilo bizarní situace.

Moje psychické stavy nás oba rozdělovaly, ale vzájemná důvěra, láska a magnetizmus nás vždy zase spojil. Terapie, které jsem znala mi v tomto období nijak zvlášť nepomáhali a tak jsem se v každé bizarní situaci chytla svého srdce a prošla skrz tou abstraktní psychickou hrůzou. Prožíval jsem při tom hodně zvláštní a rozporuplné stavy. Na jednu stranu jsem cítila bolest, jako by mě někdo řezal motorovou pilou, tekly mi slzy a třásla jsem se. Zároveň jsem ale cítila blaženost a měla úsměv na tváři. Přímo jsem zakoušela oblíbená slovní spojení, hrozně-krásné nebo strašně-hezké. Moc jsem nevěděla co přesně dělám, ale fungovalo to. Stavy slábly a proměňovaly se. Dokonce postupně začaly dávat smysl! Po roce a půl očistného vztahu, jsme se rozešli. Cca 2 měsíce před posledním silným průchodem paralýzy, kdy jsem se vyléčila ze svých pětiletých psycho-problémů.


Už mi bylo jasné proč všechny terapie oslabující neurózy selhávaly...


Pomocí transu a terapeutických technik, jsem sebe samu provedla závěrečnou terapií a uzdravila se z pětiletého psychického pekla. Než jsem vstoupila do transu navozeného holotropním dýcháním. Pročítala jsem si knihu od Junga, kde přesně popisoval stav jedné pacientky trpící psychózou. Bylo to, jako by popisoval moje niterní stavy a já konečně zjistila svou diagnózu. Fakt, že trpím psychózou mě šokoval, ale i mnohé vysvětloval. Už mi bylo jasné proč všechny terapie oslabující neurózy selhávaly...

Psychiatrickým pacientům se trans nedoporučuje. Jenže já už nevěděla jak jinak se mám vyléčit a tak jsem to riskla. Do transu jsem vstoupila s vědomím toho, že se mohu i zbláznit. Jelikož jsem blázen byla, představa většího bláznovství mě příliš neděsila.

Snad díky tomu, že jsem od úplného začátku svých psychických problémů, aktivně pracovala se svými neurózami. Oslabovala je a eliminovala jejich emoční napětí. Díky meditacím a stavům samhádí, které stále sílilo a postupně se stalo běžnou součásti mého života. Díky neznalosti vlastní diagnózy, nebo díky tomu, že jsem nikdy nesáhla po berličce jménem antidepresiva. Možná i díky mé, někdy až naivně optimistické povaze, jsem se nakonec opravdu vyléčila. Dokonce jsem měla možnost i přes psychiatrické onemocnění vést relativně normální život. Mnoho lidí v mém okolí si vůbec nevšimlo toho, že jsem měla duševní problémy. Má psychóza se projevovala paralýzou. Veškeré drama se odehrávalo v mém nitru a obvykle za zavřenými dveřmi mého bytu.

Celé mé léčení byl vlastně takový experiment. Když určitý typ terapie přestával fungovat, poprosila jsem vyšší moc o vedení, až jsem se postupně dostala ke stavům transu a k holotropnímu dýchání. Děkovala jsem bohu, za inteligentní posloupnost a účinné techniky, které mi jednu po druhé servíroval přímo pod nos. Nejprve jsem se naučila vnímat logiku v psychice a až pak se dostala k úplné abstrakci transu. Díky mé znalosti psychologie jsem si v transu byla schopná sama sobě dělat průvodce. Musela jsem se spolehnout jen sama na sebe. Jelikož jsem poslední dva roky mého psychického dramatu nenacházela nikoho, kdo by mi byl schopen pomoci. Dokonce jsem ani nenarazila na skupinu, která by k transu přistupovala vědomě a se skutečnou pokorou. Ač se o pokoře zmiňovali, vnímala jsem, že každému včetně terapeuta jde spíše o zážitek. Něco čím vytřou zrak kámošům v hospodě, protože bungee jumping už vyšel z módy.

V záři 2017 jsem v transu prošla terapeuticky svou psychózou a vyléčila jsem se. Po terapii dobíhaly stavy psychózy ještě další tři měsíce. To je u hlubokých terapií celkem běžné. Proto každá kvalitní terapie by měla obsahovat prožitek, komentář a uvědomění. Jinak z ní nemůžete těžit, neprojdete zkouškou a problémy se mohou vrátit. Od začátku roku 2018 jsem nezaznamenala žádný záchvat, úzkost ani paralýzy. Krom psychických problémů jsem se v průběhu pětiletých terapii vyléčila z ekzému, astmatu, migrény, a všech příznaků různých alergií a autoimunitních onemocnění... Zhubla jsem asi 10 kilogramů, přestala užívat léky, hormonální antikoncepci a dokonce i make-up. Opustila jsem státní systém vzdělávání a oprostila se od potřeby někomu něco dokazovat, mít na něco certifikát, nebo diplom. Dnes mi jen málokterá situace připadá stresová, nebo psychicky náročná. Vnímám, že jsem uvolněná a vrátila se mi moje přirozená spontaneita. I když mě občas něco rozhodí, je brnkačka tím projít, oproti tomu, čím už jsem prošla...


Ať už se vám v životě děje cokoliv, nepřestávejte věřit v zázrak. Zázraky skutečně existují, zažila jsem jich mnoho a stále je zažívám.


Terapie, psychologie a psychiatrie se staly neodmyslitelnou součástí mého života. I když své původní a stále aktuální povolání grafické designérky mám moc ráda a ráda bych v něm pokračovala. Stále častěji vnímám svou niterní touhu předávat dál, to co vím a pomáhat těm, kteří pomoc hledají. Sama jsem dlouhé roky nebyla schopná otevřeně mluvit o tom co se se mnou dělo. Pod pokličkou jsem držela svá tajemství a obávala se toho, co se asi stane, když se přiznám k tomu co mě skutečně přivedlo k terapiím a odkud vím všechny ty informace o psychologii.

S pokorou a láskou v srdci, děkuji všem a všemu co vedlo k mému selhání i uzdravení. Na konci každé krize si člověk uvědomí, že více získal, nežli ztratil a musí se jen smát tomu, kým byl a čemu věřil...

Máte-li pocit, že bych vám mohla být jako terapeutka nápomocná, kontaktujte mě. Ráda předám to co vím těm, kteří skutečně chtějí slyšet, vidět a žít sebe v pravdě, v lásce a vnitřní svobodě.

POKUD VÁS NIC NETRÁPÍ, UŽÍVEJTE SI TO!!!! A NEPŘESTÁVEJTE ZA TO BÝT VDĚČNÍ!!!

Karolína






Mohlo by vás zajímat: 



* Upozorňuji čtenáře webu, že veškeré texty na stránkách jogaprozitku.cz, se věnují pouze nevědecké, alternativní formě přírodní terapie a léčitelství.
V podání alternativních - státem ani vědci neuznaných - „terapeutů“. Proto informace na webu nevnímejte jako objektivní a vědecky podloženou pravdu! Alternativní terapie, přírodní produkty a byliny (podle české legislativy) ničemu nepomáhají a nemají žádný významný dopad na fyzické či psychické zdraví člověka. Všechny zavádějící informace jsou řádně označeny hvězdičkou (*), aby náhodou nedošlo k nechtěnému ovlivňování informacemi o tom, že přírodní a alternativní formy terapie, mohly být jakkoliv člověku prospěšné.